Takový divný pocit

Musel jsem se stavit za Maruškou. To je moje holka. Jsme spolu už nějakou dobu, ale v té době to nejspíš v jejích očích s námi nevypadalo moc dobře. Chtěla mi něco říct, a tak jsem se na to celou cestu duševně připravoval. Čekal jsem to klišé: "Víš, ty seš tak hodnej kluk. Mám tě moc ráda, jenže občas mi přijde, že se mnou nejseš. Držíš mě za ruku a přitom si duchem úplně někde jinde. Já se tě třeba na něco ptám a už ti to říkám dvakrát, protože čekám to tvoje co? Cože?"

Pořád na mě čuměla a já musel zírat do země. Nesnesl jsem, když mi někdo říkal, jaký doopravdy jsem. Hlavně proto, že nikdo nikdy neřekne nic na rovinu. Myslí si, že je upřímný, ale přitom jen naznačuje. Mluvila a mluvila, ale proč mi to nepověděla rovnou- jsi na hovno, nebavíš mě, proč mě nevezmeš alespoň do kina? Stejně mi bylo jasný, co přijde teď.

"Víš, přijde mi, že nejsi se mnou a... "

Tak na to jsem se vysral, chápeš, zvedl jsem se a třískl dveřmi. Přišlo mi, že se mnou chodila jen z lítosti. Dala mi naději, že má cenu tu být, když jsem se ji svěřil o smrti svých rodičů. Máma umřela rok po otci. Měla rakovinu. Chvíli jsem žil u svých prarodičů, ale skončil jsem v děcáku a zůstal tam až do osmnácti. poznali jsem se tam. Ona, ještě téměř dítě a já, adolescentní nula. Nechápu, co ji na mě přitahovalo. Proč mě vůbec vedle sebe trpěla. Jenže, to ona ve mě vyvolává ten pocit.

"Myslíš lásku?", rýpl si David, protože mu přišlo zvláštní, že v jednu chvíli milování popírá a najednou prakticky slyší, že vlastně nic jiného nechce, než cítit její přítomnost.

Nechtěl jsem ji ztratit, nemohl jsem to slyšet. Odešel jsem. Jako zbabělec.

Teď mám svůj vlastní byt, který mi odkázala máma. Studoval jsem, ale nedodělal to. Práci jsem měl, ale vyhodili mě. Vlastně jsem nikdy nic nedokázal. Mám jen ten byt. Tak chci ukončit alespoň jednu věc, víš Davide?

"Každej někdy udělal chybu. Jak myslíš, že jsem se sem dostal já.", David se ušklíbl a Petr si v té chvíli všiml, že stále něco mačká v dlani.
"Jo, jenže to ještě nevíš, jakej jsem blázen..."

U mě doma to bylo zase stejný. Na zemi pár složenek a pár flašek od piva a jinýho chlastu, jelikož jsme měl takovou osobní oslavičku. Můj byt je na mý poměry celkem slušný. Čtyři pokoje, koupelna a dvě toalety. Bohužel, od jednoho pokoje nemám klíč. Nikdy jsem tam nebyl. Je zamčený a páčit dveře se mi nikdy nechtělo.

Ten den jsem dostal maila, že se mám dostavit na pohovor do nové práce. Čuměl jsem do blba a přemýšlel, co jim asi tak povím. Jsem vůl a alkoholik, vyhodnotit pár výsledků měření dovedu, i když nemám titul. Ne, to asi ne.

V televizi dávali Křemílka, jak mu smějící se sluníčko vypaluje díry do deštníku. Vzpomínal jsem na ty chvíle. Připomínaly mi dětství, kdy jsem se přilepil k obrazovce a prožíval dobrodružství s Chipem a Daylem, nebo s těmi floutky od strýčka Skrblíka - jak se jenom jmenovali.

KLEP!KLEP!KLEP!

Kdo to mohl být? Ani jsem neměl uklizeno. Váhavě jsem se otočil na křesle a zeptal se zavřených dveří: "Kdo je?"
"Já asi...", ozval se pohrdavý ženský hlas.
"Aha", ale nevěděl jsem.
Otevřel jsem tedy váhavě dveře a z nich se dovnitř vyřítila mladá slečna.
"Co to doprd..", proběhla kolem mě a cosi hulákala směrem k zemi. Vlastně jsem ji vůbec nerozuměl a nechápal jsem ani celou situaci. Kdo to jako je? Asi ti to přijde divný, ale já jsem se tak lekl, že jsem utekl a zamkl ji tam.
Jen jsem na tu usedající slečnu do mého křesla zařval:"Tak tady aspoň nic neukradněte!" a odešel jsem.
Šel jsem po ulici a přemítal, co se to vlastně stalo a jak jsem pláchl. Připadal jsem si hodně směšně. Někdo si nakráčí do mého bytu a já ho tam zamknu a uteču. Tipoval jsem jí tak na dvacet. Hovno. Vypadala na mnohem méně. Jemné blonďaté lásky, oči měly zvláštní kouzlo, byly modré, vzpomněl jsem si na její výraz.
Co teď? Měl jsem stejně jít do hospody s kamarády, tak jsem si řekl, že si dám na kuráž a pak ji vyhodím. Představoval jsem si, jak se bude ten vetřelec tvářit, až zjistí, že nemůže ven.

"Je tu docela kosa, co ?", poznamenal David. "Baví tě to?"
"Je to zajímavé. Dost jsi mě zaskočil s těmi rodiči. Mrazí mě z toho v zádech. Kde jsi skončil? Nechtěl jsem ti sebrat notu, promiň. Ale možná tady taky můžeme umrznout dřív, než mi to dopovíš." "Zvláštní.", rozhlédl se Petr.
"Co?“
"Říkám, že je to zvláštní. Máš pravdu, když říkáš, že je tu zima, ale já ji jakoby necítím. Těžko se to vysvětluje. Já o ní vím, ale jako bych jí necítil dostatečně.", Petr přejížděl dlaní po kolejnici a ta se mu zdála tak zvláštně studená. Jakoby necítil úplně jak byl zvyklý."
"Mám naprosto stejný pocit.", přitakal David.
"A to souvisí s tím, co chci říct..."

V hospodě nikdo nebyl. Teda kromě číšníka a nás. Byla docela prázdná, ale slyšel jsem typický rámus. Cinkot sklenic, opilecký smích a další věci, co k tomu patří. Málem jsem nic nezaregistroval. Až teď mi to...

"Petr na chvíli utichl. Sledoval oblohu zkoumavým pohledem. Trochu se zvedl a otočil na bok, opřel se o loket a znovu přejížděl očima po terénu kolem."
"Co je?", zeptal se už trochu nervózní David.
"Nic. Asi nic. Jen mě něco napadlo. Je to blbost.", lehl si zpět na záda a pokračoval...

Naproti mě seděl Peny. Nedá se říct, že by byl nějak pohledný. Je štíhlý, dlouhé vlasy má načesané dozadu a na gelu asi opravdu nešetří. Navíc, ten ksicht už mu nikdo nenarovná. Oba dva už jsme se stihli vytáhnout z mnoha situací. Ten den dost kecal. On tu hubu vlastně nezavřel nikdy.
Seděli jme ve třech ještě s Tobim. Ani nevím, jak k tomu pseudonymu přišel. Hodilo by se na něho třeba Bobr nebo tak něco. Jeho dva bílé řezáky, co pořád vystrkuje, jsou docela komické. Přijde mi dost roztomilý. Hrozně rád se na něj dívám. Ale nejsem teplej, to ne. Občas mám chuť tu jeho zavalitou postavu se sklopenou hlavou obejmout. Ale jen proto, že mě svou roztomilostí dohání k lítosti.

No nic. Peny do mě zase něco hučel, jenže já už ztratil souvislosti a jen jsem na něj pokyvoval a přitakával. Zajímalo by mě, jestli mě nemá rád právě kvůli tomu. Vždycky ho vyslechnu, a i když nevím o čem mluví, dělám že ho chápu.
"Tobi, tak co? Jak to jde v nový práci?" ptal jsem se ho jen tak naschvál. Celou dobu potichu seděl, čuměl do piva a poslouchal Penyho stížnosti. Nikdo stejně neví, o čem mluví. Po pár minutách ho automaticky přestávám poslouchat. Vím, že pak stejně začne s novou formou vyprávět křivdy, jimiž se na něm provinil svět. Nejlepší je počkat si nakonec a ptát se:
"Peny, cože? Můžeš ještě jednou? Já byl mimo, promiň."
" Jó, ty seš pořád mimo! Já névím proč sem vlastně lézeš. Deme si semka pokécat a ty si mimó! Hé? Dóbře, nechcéš ma poslóchat. A co ty Tóbi. Tož, nechceš vyslechnót starýho kámoše ?" znají se asi půl roku. "Tóbi, ták řékni něco !"
Jenomže Tobi už byl trochu přepitý. Máchal kolem sebe rukama a něco nesrozumitelného žvatlal: “Heldětuždprdl“, v té jeho agónii se trefil do Penyho půllitru a ten se valil přímo na mě.
"Héj ty vóle, chýť ho kůrva !"
Peny skočil za sklenicí, ale byl na ní moc krátký. Měl jsem ji kousek od sebe, jenomže mně se to líbilo. Zdálo se mi nádherné, jak se pohyboval, jak ho ta síla tlačila dál a dál. Nechal jsem ho spadnout.
"Ty kokóte, proč si ho jako néchytil ?!"
Pomalu, vláčným a opatrným krokem jsem odcházel domů.
"Víš có, séru na tebe hóvado. Tóbi, řékni něco... "

Snažil jsem se pomalu strčit klíč do zámku, abych toho nezvaného hosta nevzbudil. Bylo odemčeno. A ona si očividně zařídila první mejdan.
"Hej, co to je za lidi?!"
"Nazdar, pojď se k nám přidat."
"Ven! Zmizte vodsaď. Dělejte ! To máte ještě tu drzost a naserete ke mně ještě nějaký squatery nebo co?"
Ona si ještě přivedla kámoše. To snad není pravda. A jak si vůbec odemkla.
"Co to zase plácáš? Jaký squatery ? Tohle nemá cenu, seš mimo.", bouchla za sebou dveřmi. Najednou jsem si uvědomil, že je zrovna v tom zamčeném pokoji, od kterého jsem neměl klíč. Napadlo mě, že třeba nebyly zamčená, ale zaseklé a ona do nich napoprvé tak rychle vrazila, že povolily.

Byl jsem unavený jak liška po honu. Chtěl jsem si jít lehnout. jenže na věšáku jsem spatřil pověšenou kabelku. Samo s sebou jsem se do ní podíval. Byly v ní typické dámské potřeby, oplatky, všechno naházený dohromady. Byla tam i peněženka. Moc peněz v ní neměla, nějaké kreditky, doklady. Bylo v nich: "Lucie Hybnerová", vdaná, předevčírem jí bylo 19.

"Co to děláš?", kdybych v sobě neměl pět piv, asi by mě před tím napadlo, že může kdykoliv vylézt.
"Ehm, čumím ti do kabelky“, měla pohled, jako by měla za zády schovanou dýku a chtěla mě s ní bodnout do oka.
„Ty jseš fakt magor.", zavrtěla hlavou a znovu třískla dveřmi.

Probudil jsem se už ve čtyři. Topení muselo být už rudé, jaké bylo vedro. Slyšel jsem Lucii, jak se převalovala a odkopávala ze sebe peřinu. Něco si mumlala ze spaní. Žralo mě to. Musel jsem na ní pořád myslet a nedokázal jsem si vysvětlit, jak to, že mám najednou ženskou v bytě.

“No, to mi už vysvětli! Co se stalo?“

Ráno vlétla ke mně do pokoje a povídala:
"Dobré ráno! Vstávej! Na stole máš snídani."

Snídani. Asi netušila, že nesnídám. Jenže pod nosem mi provanula vůně anglické slaniny. "Tak pojď jíst. Vychladne ti to.", řekla znovu celkem klidným tónem mezi dveřmi.

"Nebudeš jíst se mnou?", ládoval jsem do sebe první kousky opečeného kousku dobytka.
"Jasně, jen se opláchnu. Zalej prosím tě kávu!", odešla a nechala pootevřené dveře do koupelny.
"Tak co, je Neděle, určitě máš něco v plánu?", ptala se nějak zvláštně, ale spíše chtěla zahnat ticho.
"Chystal jsem se s kámošema do hospody, ehm.. nebo do kina"
"S kámošema? Chlastat jo? Nemáš nic lepšího na práci? To nechceš být ani se svou holkou? “
"Co? Cože?" přišlo mi, že už to přehání.
"No chodíš ještě s tou Maruškou, ne?", jak o ní věděla? Už jsem zase začínal chytat nějakou paranoiu.
"Cože?"
"No předpokládám," mezitím se už utírala. Se silným oddychováním na mě mluvila, ale bylo vidět, že jí dělá problémy i sebemenší činnost. Buď moc kouřila nebo se příliš často nehýbala. Nebo měla astma.
"..že jsi alespoň jednu věc na světě ještě neposral."
Vykoukla na mě ze dveří, že jí čouhala jen hlava. Napadlo mě, že by ta hlava samotná mohla začít putovat kolem futer a nijak by mne nevyvedla z toho tranzu.

"Řekla jsem něco špatně? Nezlob se, ale zíráš jak idiot. Tak co, jste ještě vůbec spolu?", obalená ručníkem odpochodovala ke kazeťáku na kredenci, vložila do něj pásku a pustila ji.
"Asi už ne na dlouho. Myslím, že mě nechá. Myslím, že už to je taky v hajzlu. To je tvoje muzika?“, Morisson zrovna vyprávěl o ještěrčím králi.
"Jo, našla jsem tu kazetu. Vzpomínám, jak jsme to zhulený poslouchali.."
"Můžeš mi to zopakovat, prosím tě ?"
"No, myslela jsem, že si tuhle skupinu pamatuješ. To jsou Doors ne,..", zase se mě probodávala pohledem. Něco nebylo v pořádku. Bušilo mi srdce. Tenhle pocit jsem neměl dlouho. Jako když všichni na světě ví o čemkoliv, na co si vzpomeneš, více než ty.
A co je to vlastně vědět? Znát, nemýlit se, být si jistý sám sebou, sypat ze sebe moudra? Vědět je možná i tušit, totiž neznát docela, ale předpokládat, že máš pravdu. Vnitřně cítit, že stojíš oběma nohama na zemi. A stál jsem? Znal jsem vůbec sám sebe?
"No ták, co je furt s tebou? Tak se vzpamatuj, prober se.", ta poslední slova se začala opakovat jako ozvěna.
"Poslouchej! Co to říkáš ?! Už toho mám dost !“, vylétl jsem ze židle a chytl ji pod krkem.
"Na co si to tady hraješ ?! Kdo jseš ?! Mluv !“
"Hej! Pusť mě, Petře, pusť mě. Slyšíš ?! Ty jsi se zbláznil, to bolí!“
"Jak si mi to řekla? Kdo jsi?Kdo jsi doopravdy !!!"
Mlžilo se mi před očima. Chtěl jsem mít jasno. Už jsem to chtěl pochopit. "Co! Co to říkáš? Já já sem tvoje sestra, co blbneš?"

Byla to má sestra. Má sestra.