Šel jsem ulicí vedoucí z kopce dolů. Ze stromů padalo žlutohnědé listí a jako sněhové vločky pokrývalo šedou silnici. Tramvaj občas prořízla tichý šepot vlhkého podzimu a mé oči se přivíraly ve světle jisker, šlehajících z promrzlé troleje.
Skrze koruny stromů, které jsem přes lampy pouličního osvětlení stěží zahlédl, občas prolétlo pár kapek deště, které si dokázaly najít cestu až k nám, na tvrdou a suchou zem. Podél plotu běžely dvě veselé dívky. Jásaly a pobíhaly sem a tam. Nevěděly nic o strastech a osudech lidí, jen se proháněly a užívaly si světa, kde každý je strýc a teta.
Nepřemýšlely o tom, že vše, v čem žijeme mohlo být jinak, že jsme se nemuseli odsoudit v komunální život bez skutečné svobody, v život o vymyšlených příbězích, s nataženými dráty, s válkami a mírovými programy.
Už tehdy jsem na to myslel. Chtěl jsem se sebou skončit, abych se na tu špínu nemusel dívat. Jsme přemnoženi jak mravenci, co pochodují v pralese svými nekonečnými cestičkami a požírají, likvidují vše, co jim stojí v cestě. Včetně jich samotných. Nenechávají za sebou nic živého. Jen si třeba pěstují malé houby nebo chovají housenky, protože mají rádi sladký sekret, co vylučují. Uvědomoval jsem si, že my jsme horší.
V přírodě existuje něco, co ji drží v rovnováze. Prakticky každý druh je závislý na přítomnosti jiného. A pokud se jeden přemnoží či téměř vyhyne, ovlivní to i jiné organismy. Člověk je už od dávné doby samozvaným pánem říše zvířat. Jsme na vrcholu potravního řetězce. Můžeme ulovit a sežrat cokoliv, co je k jídlu. Považujeme přírodní bohatství za vyškatulkovanou skříň, ze které si bereme, když chceme. Málokdy do ní něco vracíme. Sami nemáme Zemi co nabídnout, pouze bereme a začíná nám být malá.
Ale něco ti řeknu. Hranice existují i pro nás. Ač nejsou vidět. Každý živočich, každá populace, která začné přerůstat své prostředí, které ji živí, dosáhne bodu katastrofy. Zničí se sama svou ohromností a rozpínavostí, jako by se pod tebou propadla tenká lepenková střecha.
Byla mi zima a tak jsem raději počkal na nejbližší zastávce, abych nemusel pěšky. Neměl jsem sice jízdenku, ale v příjíždějícím voze byl jen starej chlápek ve špinavém vaťáku. Asi tam seděl dlouho. Neměl kam jít, nejspíš jezdil po městě ze zastávky na zastávku, dokud ho nevyhodí. V ruce držel láhev rumu, ale nevypadal, že by se chtěl napít. Zdál se mi tak povědomý. Jako bych ho již někdy viděl. Skoro, jako bych ho i důvěrně znal. Ale ten zápach mi nedovolil jakkoliv se přiblížit.
Cílová zastávka nebyla daleko, jenže těch pár minut bylo jako věčnost. Všímal jsem si odrazů na oknech. To jak jsme rychle projížděli kolem kuželů světla. Připomínaly mi pocity ze zábav, kam jsem chodíval. Uvědomil jsem si tam asi poprvé tu prázdnotu a ubohost lidí . Tancovali, opíjeli se, nechávali se unášet kýčovitými tóny, deroucími se z obrovských reproduktorů. Chvástali se studentskou inteligencí a přitom byli jen otroky zvířecích pudů. Líbali se v opojení drog, neměli zábrany, odhalil se ten jediný smysl našeho bytí i smysl všech organismů na planetě. Takže ani teď nebyli úplně volní. A nejlepší na tom je, že jsem úplně stejný. My všichni.
Neustále jsme pod nějakým vlivem, určujícím náš další cíl. Někdo snad i vyslovil takovou doměnku, že jsme jako celek absolutně řízeni hormony. Naše vůle, chtíč, každodenní vytváření rozhodnutí a jejich vyhodnocení, to vše je prý jen důsledek našich genů.
Jenomže když si tohle uvědomíš, lehce se probereš a nejsi tolik přístupný všem těm společenským novinkám, filmovým trhákům, nákupním horečkám nebo tradičním svátkům. Jen tak pozoruješ dění kolem sebe, občas se zamiluješ, ale nakonec si řekneš, že to není láska, že ona vůbec nemusí existovat jako taková, že můžeš mít někoho hrozně rád a přitom cítit, jak tě sžírá pocit ze sebezapření, protože nakonec stejně skončíte v sobě a půjde zas a zas o instinkty. Potom se rozpojíte, odpadnete jako použité hračky a za pár hodin či minut vás bude opět nutit ta neutuchající touha. Láska, nebo jak si ji pojmenuješ, je krásný pocit, ale podle mě je to pouze druh závislosti tvého těla.
Stál jsem na takovém pěkném plácku. Svými barvami se zde pyšnily nové prolézačky. Vzpomínal jsem, kdy tu ještě nic z toho nebylo. Bylo mi asi deset. Lítali jsme s klukama támhle do toho lesíku se lžícemi v rukách a snažili se prokopat co nejhlouběji a najít poklad. I když to byla blbost, každý den jsme se scházeli a rubali do té hlíny. Nikdo nám nemohl vysvětlit, jakou píčovinu provádíme, když sto metrů od paneláků bušíme do hlíny v malém lesíku obestavěném betonem s nadějí, že něco najdeme.
Jednou jsme ale přeci jen něco našli. Narazili jsme na plechovou bednu. Byla rezavá a velmi zapáchala. Pečlivě jsme očistili její horní část, ale tu jsme nemohli otevřít. Řekl bych, že byla zavařená. Ten den už jsme ji tam nechali odkrytou, protože na nás volaly mámy z oken paneláků: "Oběd!" Když to tak vezmu, člověk takhle věděl, kdy jaká rodina večeří nebo obědvá. Pelášili jsme domů. A jak to tak bývá, když se jako dítě pro něco nadchneš, velmi rychle na to také zapomeneš, protože je kolem tebe příliš mnoho informací a nestihneš se na něco opravdu zaměřit.
A tak jednou, asi po dvou měsících, když jsme se vraceli ze školy, všiml si můj kamarád Peny policejního auta. "Hele, fízlové!", během jsme se přiblížili k tomu lesíku, kde jsme před tím kopali. Z díry vytahovali tu plechovou bednu.
"Petře! Pojď sem, pojď se mnou!"
"Hele, není to tvoje máma? ", ozval se zase Peny.
Jo, byla to ona. Brečela a jak se ke mně blížila, snažila se rychle utřít stopy slaných cestiček pod jejíma očima. Nechápal jsem. Proč brečí? Musel ji někdo zavolat. Stál jsem tam jako přimrzlý a nevnímal své kámoše. Byl jsem jako sloup. Sledoval jsem to dění. Kroky mé mámy směřovaly ke mně. Byla tak zoufalá. Ten výraz v její tváři. Něco jako když v ní bojují dva lidé. Ten jeden, co říká: "Vydrž, klid, nedej nic znát! " a druhý, který ji ubíjel víc a víc. Křivil jí úsměv. Srdce mi bušilo a hlavou se mi přemítalo mnoho vzpomínek jako obrazy. Co se to ksakru dělo?
Cítil jsem, že z téhle situace nemůžu jen tak utéct, že se mě to nějak víc týká. Myslel jsem,nejdřív, že je naštvaná, protože věděla, že jsme tu byli, ale proč brečela? Odvedla mě domů. Ten den mi vysvětlila, proč se asi můj táta před půl rokem nevrátil domů. Někdo ho tam zakopal. Pohřbili ho prý zaživa.
Byl to jen řidič kamiónu. Dodnes to nemůžu pochopit.
