Hlasy ze tmy

To ráno jsme seděli v obýváku už hodně dlouho. Byl klid. Jen Lucie mi vyprávěla o nás dvou, tedy spíše o našem dětství. Já si z toho, co mi říkala, nepamatoval a stále nepamatuji nic. Ani jeden záblesk,
prostě tma. Snažil jsem se poslouchat, nevěřil jsem však jedinému slovu. A jak bych mohl? Člověk, kterého znáš, nebo si myslíš, že ho znáš dva dny, ti nabourá dosavadní přesvědčení o tvém světě.
" Promiň nevěřím ti! Nemůžu ti věřit. Nemůžeš si jen tak přijít a začít mi vykládat o něčem, co bych si měl pamatovat. Takhle to nefunguje, rozumíš? Bolí to."
" Bolí to? A pomyslel jsi na ostatní? Pomyslel si na mě? Všichni se o tebe bojí. Vůbec se neozýváš, nebereš telefony, když tady někdo z nás zvoní, mlátí do dveří a ty neotevíráš, i když slyšíme kroky za dveřmi, voláme ať otevřeš, že ať máš jakýkoliv problém, nemusíš se schovávat. Ale ty ne. Jsi tady jak v bunkru. Měla jsem strach, že mě ani nepustíš dovnitř, když to zrovna potřebuji."
" Tohle mi taky nejde do hlavy. Ty jsi včera stála za dveřmi a já tě vlastně viděl poprvé.", sám jsem si v tu chvíli připadal jak blázen.
" Psala jsem ti toho maila. Rozvedla jsem se přece a potřebovala někde zůstat, než si seženu něco nového. Tak jsem si říkala, že když tu jsi sám, tak by jsi mohl mít místo v mém bývalém pokoji. Včera jsem si jen zapomněla klíče. Jsem tu už pár dní. Kde jsi celou dobu byl? Vypadáš špatně, donesu ti něco k pití, chceš?", zíral jsem jak děti na opici v zoo. Teď na mě začala hulákat z kuchyně.
"Jsi můj brácha už devatenáct let! A už toho nech. Celou dobu si ze mě děláš mě prdel , že jo ?"

To nebyl špatný nápad. Nevypadal bych jako debil. Zasmáli bychom se tomu a pokračovali ve všedních starostech. Proč jsem to vlastně nepověděl..?

“CRNK! CRNK! CRNK!“

Zvonil telefon. Už ani nevím, kdy naposled jsem si ho všiml.
" Můžeš to prosím tě zvednout? Není mi do zpěvu. Nemám náladu se s nikým vybavovat. Na chodbě..“
" Byt pana Stejskala. Haló ?!“, řekla to naschvál hlasitě, abych ji slyšel. Nevypadalo to, že by si rovna pokecali. Otáčel jsem hlavu ke dveřím, za nimiž Lucka stála. Pomalu se pootvíraly. To jak do nich Lucka,
moje sestra, pomalu tlačila, aby na mě viděla. Tvrdl jí výraz ve tváři. Oči měla vykulené. " Kdo jste? Ne, ten tady nebydlí a taky ho neznám. Tady bydlí Petr Stejskal. Musel jste se splést.. Určitě? Jste si jistý ?"
" Kdo to je? Lucko, kdo to je ?", šeptal jsem. Mlčela. Tenhle pohled mi byl moc povědomý. Byl to jen takový okamžik. Vzpomínka skrytá v hlubinách, někde v těch zasutých šuplících, ke kterým nemám ten správný klíč.
" Petře, tady končí legrace. Vysvětli mi to. Právě mi volal psychiatr pana Davida Rozehnala. Čekám. Jsi cvok? Trpíš schýzou nebo co?"
" To je můj psychiatr. Navštívil jsem ho asi před měsícem, aby mi pomohl z takový depky. Ale asi jsem
mu neřekl všechno."
" Že jsi mimo? Proč jsi mu neřekl tvé pravé jméno, stydíš se za něj? Nemáš dost odvahy zajít si k cvokaři sám za sebe? Děsíš mě."
"NE tak to není, " co říct? Já sám ani netušil, že bych jednal, jak to vypadalo. Kdo ví, co jsem kde navykládal a hlavně, co jsem vůbec zač? Já jsem byl přece já. Vždy to tak bylo.
"Ale já jsem David Rozehnal."
"Jo, ten fotbalista, ne? Tak mi ukažte vaši peněženku, pane Rozehnal. Máte v ní snad občanský průkaz, ne ?"
To od ní nebylo hezký. Nenávidím tenhle tón. Proč jsem měl ale takový pocit, že může mít pravdu? Tu za kterou si člověk stojí až do konce, tu se kterou dokáže přesvědčit ostatní, aniž by je napadlo jakkoliv oponovat? Nebo pravdu jako skutečnost, s níž nemůžeme polemizovat, protože ona je a nejde jí změnit nebo zahnat do kouta? Lze ji jen skrývat do té doby, než sami uvěříme vlastním závěrům a nic, nic už nás nepřehodí na tu správnou kolej.

Otvírala ji pomalu. Zase ten pohled, když vytahovala mou kartu. Sledovala mě. Zkoumala, jestli opravdu věřím. Ale já věřil. Znám svou minulost i současnost. Jméno bylo: " Petr Stejskal. Narozen 1978, druhého listopadu 1978 a totální blázen. Chceš i tvou adresu?"
Bylo to tak.


"Tak jo Petře, hádej jak se jmenuji," řekl velmi tlumeným hlasem David."
"Co jako? Že jsi..."
"Petře, teď jsi řekl, že jsi myslel, že jsi mnou, i když jsi mě nikdy nepotkal.", David tomu nerozuměl, ale všiml si, že i Petr, stejně jako on, cosi pevně svírá ve své dlani.
" Jak je to ale možný? Může to být náhoda? Jinak se to vysvětlit nedá.", Petr zavrtěl hlavou a zadíval na jasnou noční oblohu. Jeho pohled směřoval k severu.
"Petře, řekni mi, proč jsi nedostudoval?"
"Vidíš tam ty jasné hvězdy?"
"To je Velký vůz, ne?"
"Ano, ve skutečnosti je to ale jen část souhvězdí Velké medvědice. Vidíš ty čtyři hvězdy nad sebou? To je její hřbet a hlava. A tam vlevo, někde tam je okem asi neviditelná tečka pod jejím uchem. Bodova galaxie. Objevil ji Johan Elert Bode na konci 18. století. Na pravé oko téměř slepý amatérský astronom, ale spíš matematik a geograf. Měl tři ženy. První zemřela po narození jejich čtvrtého dítěte. Druhá, její starší sestra, s ním měla další dítě, ale zemřela také záhy. Se třetí ženou měl ještě další tři děti. Bode ale nikdy nestudoval normální školu. Učil se od svého otce a později, když zemřel, pokračoval v sebevzdělávání na gymnáziu, kde ho otcův kolega nechal využít prostředků školy ke studiu. Do konce svého života dokázal vydat svůj atlas, objevit několik objektů na nebi a hlavně, mít tolik dětí a milovat tři ženy. Měl by na konci svého života tohle vše, kdyby začal jako malý chodit do školy jako ostatní jeho vrstevníci? Nebyl ten jeho život krásný, jakou cestou šel?"
"Chceš říct, že jsi to nechal plavat?"
"Pověz mi, dojíš své skoro snědené jídlo, když na konci zjistíš, že ta poslední sousta jsou vychladlá a bez chuti?"
"Víš co, vyprávěj dále."

" Petře? Haló ?! Jsi tu se mnou ?", jo, zase mimo. Stávalo se mi to stále. Občas jsem měl pocit, že mě mé myšlenky pohltí. Lucka se najednou začala hrozně smát a bylo na ní vidět, že se těmi vzpomínkami
baví. Začala kolem sebe mávat těma drobounkýma rukama a zubila se na všechny strany.
"Copak si ještě nevzpomínáš? Nepamatuješ se třeba, jak jsme se přestrojili za holčičky? Teda já jsem se samozřejmě strojit nemusela, ale s tebou jsem si pohrála. Tys vyfasoval takové dlouhé růžové šaty s květinovým vzorem. Dole ti vykukovaly červené lodičky a na rtech jsi měl červenou rtěnku, kterou sis hned rozmazal po celém obličeji, protože tě svědila huba. Pak jsem ti připnula nějaké náušnice po mámě, víš, takové ty nacvakávací. Ještě jsi měl takovou-jo..."
"...Co jsem měl?" Díval jsem se na ní jak blázen s roztaženými zorničkami, dychtící po další ztracené vzpomínce. Byla skvělá. Totálně mě odrovnala a já na chvíli zapomněl, proč mi to všechno vlastně sděluje...
"Strčila jsem ti do ruky panenku, abys ji mohl muchlat. Jenže to nebylo všechno. Jediný důvod, proč jsme to dělali, byl překvapit babičku a dědu, protože jsme se měli stavit. Tak jsme vyšli. Já a ty, sestra s malým transvestitou.", důkladně při tom zdůrazňovala a sekala slova, jakoby mi je chtěla navěky vypálit do přihrádky smíchu...
"Pamatuji se, jak jsi byl šťastný, že můžou všichni ti lidé vidět, jaký skvělý nápad jsme dostali. Jenže oni to asi moc nepochopili a hrozně blbě se na nás dívali. Teprve uprostřed města mi došlo, že vypadáš skutečně jak totální idiot. Promiň. Přijde mi to hrozně vtipný, když si na to vzpomenu." Trochu se ztišila, ale pak začala kecat na novo.
"Ale to pořád není konec...Přišli jsme k babičce. Tam seděl děda ve dveřích na dvůr a holil se. Ty jsi ho slušně pozdravil takovým svým chlapeckým hláskem a šel dál. Podle mě vůbec nepochopil, že ta malá zrůdička je jeho malý vnouček. Koukal na nás jako puk. Vešli jsme do kuchyně za babičkou a ta zůstala zírat jak opařená. Říkám ti, ta nevěděla která bije. Byla to posedlá křesťanka, pro niž něco takového představovalo otřesný hřích. Hned tě chytila, hodila do vany a nadávala. Svlékla z tebe ty hadry a začala tě drhnout kartáčem hlava nehlava. Řval si, jako když kropí ďábla svěcenou vodou."
"Řekni mi ještě něco..Co se stalo pak?" hrozně mě to bavilo, dlouho před tím jsem se nesmál. Natož sám sobě. Žadonil jsem ještě po nějaké historce. Ještě tam něco muselo být.
„No, potom jsi se posral.“, pustila se do hysterického smíchu a teď už sebou lámala celá, div nezbořila stůl před námi. Marně se snažila lapat po dechu. Hýkala, sípala, chrochtala, kyslík lítal všude kolem nás, ale ona ho měla málo...
"Cože?" zeptal jsem se s údivem.
"No, nasral jsi si jenom do trenek, co ti pak dala babička. Asi jsi to nestihl na záchod. Tak sis je svlékl, navlékl sis punčochy, které jsi měl navrchu a trenky jsi hodil babičce a dědovi pod postel."

"Musel jsem mít asi docela posraný dětství, co říkáš, Davide?"

S těží by si asi někdo myslel, že s tím, s čím tam přišli, se třeba ještě na pár dní rozloučí a budou si užívat právě takových chvil.
To ne, cíl zůstal stejný. Byli rádi jen za malý okamžik, chviličku porozumění, kdy si oba zazpívají stejně veselou melodii parodie života. Bavili se najednou jako staří kámoši, a tak bylo docela absurdní, že by se potkali až teď.

"Tak to mě začíná zajímat čím dál tím víc. Ale neříkej mi, že tohle tě dokázalo dohnat až sem?"
"Ne. Tohle se dalo snést. Víš, jak tu ležíme, kdykoliv můžeme vstát, kdykoliv si můžeme říct, že to ještě zkusíme. Máme na výběr. Já tehdy nevěděl co a jak, nikdy jsi neviděl takový zmatek v hlavě. Nevěřili mi, že jsem v pořádku, ale mě to tak přišlo. Já ani nešel k žádnému doktorovi. Cítil jsem se trapně. Byla tam jen Lucka. Kdo ví, co si vlastně řekli, co na mě hráli. Věděl jsem, že mi chtějí pomoci, ale já byl v tu chvíli spokojený, ačkoliv jsem se neměl rád, to se nezměnilo.

Žil jsem a nežil. Pro mne dvě jména pro jedno tělo. Rozhodl jsem se, že to zvládnu a dokážu sám sebe dostat dohromady. Věřil jsem, že mě Lucka nenechá napospas mým představám. Já se necítil nemocný.
To, co cítím je přece skutečné. Jak jsem jen přišel na to, že jsem David Rozehnal? Že jsem tebou? Vzpomínám na ten sen.

"Haló?! Je tu někdo?!"
Byl jsem v temné místnosti. Jediné, co jsem viděl, jsem byl já sám. Celý jsem zářil. Mé ruce zářily. Stál jsem uprostřed. Můj hlas se rozléhal kolem. Necítil jsem se dobře. Byl jsem vyděšený. Míval jsem představy, ale tohle už byla silná káva.
"Jak ještě dlouho.", šeptali. Slyšel jsem je.
"Pomůžeme ti. Budeme tady pořád s vámi.", teď zase z druhé strany. Otočil jsem se. Měl jsem strach.
"Kdo jste?! Slyšíte?!", jakoby se můj hlas šířil jen v mých myšlenkách.
"Budeme tady čekat. Neodejdeme. Neodejdeš..."

"To tyhle hlasy mě sem asi přivedly."
"Asi tomu nebudeš věřit, ale mě také."